Harmonogram

Zahájení - 5. října 2025
Příjem přihlášek - do 31.12. 2025
Regionální kola - leden, únor 2026
Semifinále - začátek března 2026
Finále - 27. března 2026
Galavečer-Kantorský bál - 28. 3. 2026

Sledujte nás na You Tube

Jděte do toho ...
rady Zlatých Ámosů

Jak to vidí Ámos
Vzpomínka na zážitek a doporučení

Minutový učitel
Finalisté vás za minutu něco naučí

Najdete nás také na Instagramu a Facebooku

Nominace končí za

Účast kandidátů v jednotlivých regionech

Lébr, PhD. Ing. Josef

SPŠ Strojírna Litvínov, spol. s r.o.
Čapkova 2137
43601
Litvínov
Ústecký kraj

Přihláška kompletní
Postupuje do regionálního kola.

Charakteristika

Pan učitel Josef Lébr se narodil na jaře roku 1962. Na naší škole (SPŠ Strojírna Litvínov) učí odborné předměty jako jsou Stavba a provoz strojů, Strojírenskou technologii nebo Strojírenské materiály. Je zároveň třídním učitelem učebního oboru „Strojní mechanik“.

Je vyšší, spíše zakulacené postavy. Léta, byť je duchem mladý, jsou na něm poněkud znát…

Co se týká zálib, zájmů a vůbec vytížení, je nám všem záhadou, jak dokáže všechno zvládat. Doma se stará o vážně nemocnou manželku, kterou vozí po specialistech, přípravy na výuku mu jistě zabírají spoustu času, je zastupitelem na obecní úrovni kde dokonce šéfuje odboru financí a investic, je majitelem autoškoly, chodí dělat disko pro starší a pokročilé nebo hraje ochotnické divadlo… Pro nás studenty, a možná nejen pro nás, je to takovou téměř renesanční osobností.

Co nás ovšem udivuje nejvíce, je skutečnost, že dokázal na vlastní kůži zažít všechny stupně vzdělávání. Učebním oborem počínaje, přes večerní maturitu, dálkově Vysokou školu zakončenou titulem Ing. až k nejvyšší akademické hodnosti Ph.D. A k tomu dokázali, s manželkou, vychovat dvě úspěšné dcery. Přesto všechno zůstal normálním člověkem, který není arogantní, který se nepovyšuje a nikdy neodmítá pomoc při problémech s učivem. Kromě toho, mnozí z našich spolužáků mu vděčí za získání řidičského oprávnění, což je asi jeho největší koníček nebo spíše kůň…

Podle našeho názoru je člověkem bodrým, který nezkazí žádnou legraci, ale zároveň dokáže motivovat ke zvýšenému úsilí, když se nám někdy nechce. Umí být i přísný, ale současně mu není nic lidského cizí, což denně dokazuje nadhledem a smyslem pro humor.

Příhoda

Blížil se konec školního roku a naši učitelé se rozhodli pro nás uspořádat, již podruhé, čtyřdenní výjezd do Ostravy a Třince, spojené s exkurzemi do VŠB, Dolních Vítkovic a Třineckých železáren. Příběh, který hodláme vyprávět, se odehrál cestou na sever Moravy, kde jsme byli ubytovaní na kolejích VŠB. Nutno dodat, a to je pro naše vyprávění zásadní, že pan učitel Lébr tam dělal doktorandské studium, takže byl oprávněně považován za znalce prostředí i erudovaného navigátora. Jak se posléze ukázalo, tato predikce byla zcela zcestná… Ale to už bychom předbíhali.

To červnové ráno, které tvářilo bezmračně, se padesátka studentů, se čtyřmi učiteli, včetně pana Lébra, a jedním řidičem, naskládala v Litvínově do autobusu a vyrazila vstříc metropoli Moravskoslezského kraje. Cesta po dálnici probíhala bezproblémově, nálada se postupně stávala ospalou a až na výjimky a řidiče postupně klimbali všichni. Projeli jsme Brnem, Olomoucí a pan Lébr byl už v limbu. Následoval průjezd Frýdkem – Místkem a všem, kromě doktora, který stále spal, bylo jasné, že začíná být čas na procitnutí. Celkem netrpělivě jsme vyhlíželi ceduli „Ostrava“. Začínalo to být pro nás dlouhé… Vjeli jsme do Klimkovického tunelu. Pan Lébr stále spokojeně chrupal… Po asi deseti minutách jsme byli opět na denním světle a jeden učitelů, který s námi byl už minulý rok, se podíval řidiči přes rameno a upozorňoval: „Za chvíli budeme odbočovat do prava.“ Doktor, který se právě probral z blaženého snění, prohlásil hlasem autority: „Odbočovat budeme až za tunelem!“. Nesmělý, anonymní hlas z řad studenstva „Právě jsme z něj vyjeli…“, byl vzápětí umlčen „Tady bude ještě tunelů!“. Zmatený řidič přestal vnímat navigaci, a při vědomí, že v Ostravě pan doktor vystudoval, se začal dožadovat správného směru. Další konverzace byla jako na divadelní scéně. Doktor vydával příkazy řidiči, nejmenovaný učitel neúspěšně oponoval a vděčné publikum se nepokrytě bavilo. „Jeď rovně!“. „Pepo, loni jsme odbočovali tady. (Cedule „Ostrava“)“. Následovalo poněkud stereotypní „Jeď rovně“. Řidič, který už nevěřil ani tomu, že je tam kde je, slepě následoval pokynů pana doktora… Autobus zmlknul. Ticho by se dalo krájet příborovým nožem. Do této atmosféry se ozval nesmělý hlas: „Pánové, nevadí vám, že se od kolejí vzdalujeme?“. Tato skutečnost byla všem jasná, protože modré a červené budovy byly zřetelně vidět. Obligátní „Jeď rovně“, nahradilo doktorovo „Všechny cesty vedou do Říma…“. Další cesta probíhala v podivném klimatu. Doktor bděl a začínal mít hlad, což se projevovalo nevrlostí, a Ostrava zůstala daleko za námi. Nakonec jsme zdárně odbočili, u ukazatele „OPAVA 23“, zpět do železného srdce Slezska. Zastavili jsme před kolejemi VŠB a celkem logicky zazněla otázka na pana Lébra: „Proč jsme brali Ostravu obloukem, když jste tady studoval?“. Odpověď vyrazila všem dech: „Já to tu znám, ale vždycky jsem jezdil Pendolinem…“. V tu chvíli všichni, včetně řidiče plakali. Smíchy.

Jen jako doušku závěrem. Sousloví „Jeď rovně“ se v podstatě stalo frází a synonymem pro hledání cíle bez ohledu na rady navigace. V mnohých rodinách.

Zpět na seznam kandidátů